Tož tak nějak přátelé ...

Článek mohl být opatřen i nadpisem „Jak jsem bojoval o poslední místo v LPD-2010“, nebo „Jak jsem sešel z kopců do doliny na LPD“ ale to není podstatné. Klasik olympijských her taky prohlásil že „není důležité vyhrát, ale zúčastnit se“ a to se mi povedlo 

Takže pěkně po pořádku. Mám ve zvyku se přihlásit na LPD daného roku ještě v předešlém roce a tak do doby uskutečnění se může cokoli přihodit. A přihodilo se i v mém případě. Měl jsem úmysl s rodinou pobýt týden až dva na jihozápadě SR – tedy Galanta, Bratislava a blízké okolí ale až po uskutečnění LPD-2010. Jenomže onemocnění blízkého rodinného příslušníka a jeho hospitalizace v Galantské nemocnici změnilo mé plány a tak jsem putoval do Galanty již zhruba týden před LPD. Nebudu dál rozepisovat tuto anabázi, ve které hlavní tíži problému nesla stejně má sestra Bětka, která zabezpečovala veškerý servis v nemocnici a i touto cestou jí za to děkuji.

Můj „síbíčkářský“ problém byl jasně definován. Odkud budu vysílat, když na okolí kam oko dohlédne je rovina jak dlaň. Dále směrem za Trnavu nebo na Zobor nad Nitrou jsem neměl ambice jezdit a tak mi zbylo hledat vhodný objekt přímo ve městě.

Nebudu dlouho napínat.  Po obhlídce a vyhodnocení takticko-technických údajů výškových objektů v Galantě jsem se rozhodl pro střechu jednoho hotelu. Abych to upřesnil je to ubytovna hotelového typu (moje definice) určena především pro pracovníky firmy Samsung, ale stejně tak se tam může ubytovat i pocestný turista za velice výhodnou cenu. Jenom tak na okraj pro pocestné: ve městě jsou zánovní termální lázně a kousek za městem směrem na Sládkovičovo další. Když jsem si prošel areál, tak jsem konstatoval, že úroveň je vyšší než v leckterém ubytovacím zařízení pro běžnou otevřenou klientelu. Úroveň recepce byla prvním plusem, pak taky bistro vedle recepce a kávomaty (kdo mě zná, ví že kapučíno je má srdečná záležitost  ) a pokračovalo to dostupností toalet, mikrovlnky a všelijakých takových „drobností“ které zpříjemní pobyt „na střeše“. Pro doplnění ještě maličkost, že parkování „non problema“ a v sousedství je Tesco, kde se dají v čase nouze doplnit zásoby. Takže zatím všechno samé +++. Tady je několik záběrů na samotnou budovu:

Pohled od západu na vyhlédnutou budovu - všimněte si dvou oken úplně hoře a terasy vpravo vedle oken

Vyřízení povolení na obsazení střechy nebylo až takovým problémem z důvodu mých osobních dobrých místních vztahů a vazeb včetně s majiteli hotelu. Dostal sem možnost vybrat si, kterou terasu chci mít k dispozici (jsou tam celkem čtyři).  Po posouzení logistiky a takticko-technických údajů zvítězila terasa na jihozápadním rohu a to hned z několika důvodů (ač nebyla ta nejvýše položena):

-        Byl z ní otevřený pohled směrem západním, resp. od severozápadu přes západ, jih až na jihovýchod.

-        Jako na jedinou terasu byl oficiální výstup dveřmi a schody, protože tato terasa sloužila jako vstup do automatické plynové kotelny na střeše.

-        Terasa měla dostatečně pevné zábradlí (rohové uspořádání) vhodné k fixaci antény, resp. stožáru a zábradlí je uzemněno.

-        Možnost se napojit v kotelně On-Line na Temelín, resp. Jaslovské Bohunice.

-        A co více, možnost se schovat do kotelny při nepřízni počasí.

Mělo to i svá negativa, ale v tu chvíli ty, o kterých jsem věděl, nehrály podstatnou roli. Když jsem v rámci rekognoskace navštívil tuto terasu všechno se mi zdálo jako ideální. Byl jsem dá se říci nad všemi budovami v okolí hlavně v mém zájmovém směru na cca západ. Měl jsem solidní sociální zázemí nesrovnatelné s pobytem „pod širákem“ nebo i v autě na kopci. Měl jsem neomezený přístup k 230V. Při rekognoskaci pracovala ručka Alan-42 na terase bezchybně, bylo i nějaké spojení na PMR ručku a taky na 2m. To ale bylo ty dva nebo tři dny před LPD odpoledne za krásného počasí. Tady je několik fotografií – pohledů z mnou následně „obsazené“ terasy:

Výhled jihovýchodním směrem

Nadešel den „D“ a mé dopolední stěhování všeho harampádí na střechu hotelu. Řekl bych žáden problém, protože mi bylo umožněno najet ke služebnímu bočnímu vchodu a přímo z auta jsem vláčil bagáž do výtahu. V této části je malý osobní výtah a tak jsem své drobnosti vyvezl myslím na tři jízdy. Velký výtah je dále a z něho bych musel tahat věci po chodbě tak jsem volil tuto variantu. Výtah končil kousek od dveří na terasu.

Nastal malý technický problém s instalací antény, resp. stožáru. Měl jsem k dispozici 4 díly á 2,2m, ale vzhledem k rozměrům terasy a antény nebylo možné sestavit více než jeden díl stožáru. Ve dvou osobách by to asi bylo možné, ale takhle bych musel nechat uzavřít plac dolu osm pater pod terasou abych nedej Bůh někoho nezranil v případě pádu části stožáru při jeho stavění nebo demontáži. Takže to bylo pro jednu osobu první omezení. Tady vkládám nějaké pohledy na anténu na krátkém stožárku na terase ve výši osmého patra a zatím ještě nenainstalované pracoviště obsluhy ET-77:

Pohled z terasy na příští pracoviště

Pak už jen zkušební vysílání odpoledne před zahájením LPD. Všechno se zdálo OK, nějaké to spojeníčko v rámci okresu a sousedních okresů na stabily, nějaké spojení na kamiony v rámci západu SR a jedno spojeníčko na nějaký člun nebo loďku na Váhu atd. Zatím jsem byl spokojen a natěšen jaké dobré QTH se mi povedlo najít na rovině. Měl jsem teoreticky (pokud bych nebral v úvahu opar a nízkou oblačnost) přímý výhled na Velkou Javorinu a v podstatě na Malé i Bílé Karpaty, od Bratislavy někde směrem až nad Piešťany.

Pak nastal očekávaný čas „Č“. Nebudu dlouho napínat obecenstvo. Za celou denní část stejně jako noční část můj úlovek činil vždy celé 3 (slovem tři) platná spojení. Až v průběhu závodu totiž nastoupilo to, o čem jsem vůbec neuvažoval a to cyklické spínání jakýchsi elektronických řídících a zabezpečovacích bloků vedlejších automatických plynových kotlů, různé požární a jiné bezpečnostní systémy kterými byla místnost protkána. Po pravdě musím přiznat, že jsem zachytil ještě snad čtyři až pět soutěžních stanic v noční části, jednou dokonce Alfu, ale mé volání k nim nikdy nedoletělo. Takže takto skončilo mé skóre a mé účinkování na LPD z Podunajské nížiny. Při té nížině mě napadá parafráze na název jednoho filmu „Ó jak hluboce jsem klesl“ – v mém případě se to ovšem týkalo nadmořské výšky 122 m, nebo taky název jedné relace TV „Na střeše“.

Pro znalé problematiky šíření elektromagnetických vln není můj článeček asi ničím novým. Holt malá nadmořská výška antény se těžce dohání, a když se ještě člověk posadí ke zdroji VF rušení tak má zaděláno na perfektní výsledky .  A to ještě není vše, protože když se na vedlejší rychlíkové trati prohnal nějaký rychlík, tak jsem ho slyšel (jeho praskot v repráku) již 10 km před a ještě 10 km po průjezdu Galantou. Tady vložím ještě několik záběrů dokumentujících mé dočasné QTH nebo portable chcete-li. (To se ještě tvářím spokojeně v očekávání dobrých výsledků):

ET-77 hlásí - Všechno včas připraveno včetně obsluhy, jakoby se očekával nával spojení ..., ale opak byl krutou pravdou ...

Na závěr každé pohádky bývá nějaké poučení, tak tady je:

Čím těžší a složitější podmínky na vysílání tím lepší výsledky.

 Ale platí to i naopak – žel.

Tož tak nějak přátelé …